Zimní Choč 2012
Meteorologové s napětím čekají na nadcházející víkend. Proč? Nadcházející víkend má přinést rekordní mrazy. Podle očekávání by měly pokořit absolutní československý rekord z roku 1929: mráz 42,2 stupně pod nulou. Stejně jako oni i my na tento víkend netrpělivě vzhlížíme. Proč? Chystáme se na zimní výšlap na Choč s nocováním na loukách pod tímto vrcholem- nejkrásnějším vrcholem celého Slovenska. Nejkrásnější alespoň pro mě. Rád se na Choč vracím. Meteorologové hlásí slunečné avšak velmi mrazivé dny. Věřme, že nás naše spacáky dobře podrží (já mám konfortní spacákovou teplotu -12. Mínus čtyřicet dva celých dva to sice není, ale díky i za to).
Je sobota. Nížiny se noří (spíše moří) v hustém smogu. Jedu vlakem do Frenštátu. Sraz s Jirkou a přesedlání z vlaku na auto. Naše cesta nyní míří do slovenského Ružomberoka, města obklopeného ze všech stran horami- Nízké Tatry, Malá Fatra, Velká Fatra a náš cíl- Chočské vrchy. Jako jediné z vyjmenovaných netvoří národní park. Projíždíme Beskydami. Cestu lemují husté nepoškozené smrkové lesy. Hustota provozu je malá, jede se příjemně. Smog zázračně mizí hned, jakmile přejedeme hranice. Výhledy jsou najednou krásnější. V Žilině ještě Jirka plní své obchodní záležitosti a pak už nám nic nebrání jet přímo do Ružomberoku. V Ružomberoku odbočujeme na Valaskou Dubovou. Tato krásná malá vesnička pod Chočem je v písemných zmínkách připomínaná již v roce 1323. Roku 1474 jí byla přiřazena privilegia s povinností chránit bezpečnost na důležité cestě mezi Liptovem a Oravou a zamezit zbojnictvu. Paradoxně k tomu právě tady údajně v místním hostinci zajala tehdejší policie Juraje Jánošíka. Kolik je na tom pravdy, přenechejme historikům. My se věnujme dále příbehu naší cesty. Parkujeme před zmíněným hostincem. Ptáme se barmana, jestli můžeme přes noc vedle hostince parkovat- není problém. Děláme poslední úpravy, balíme batohy. Beru stan pro případ, kdyby chočský hotel byl zcela zasypán sněhem. Slunce svítí, a hřeje? Ne. Jdu se podívat na místní kostelík. Je uvnitř hodně prosvětlený. Je kouzelný. Vyrážíme. Procházíme vesnicí. Překvapuje mě, že i když jsou venku velké mrazy, tak skoro ze žádného komínu se nekouří. Asi jsou zde lidé více otužilí. Na konci vesnice potkáváme tři chlápky v maskáčích- nějací trampíci, co se vracejí z Choče. Cesta nahoru prý trvá 3,5 hodiny- bez slivovice nechodit. Jdeme dále. Místní se na nás zvláště usmívají, když podle batohu tuší, že budeme spát nahoře. Asi ze soucitu. Nastupujeme na stezku. Vnímám, že sněžnice, které mám připnuté na batohu, smutní- stezka je dobře prošlápnutá a alespoň ze začátku je nebudeme potřebovat. To se záhy mění, když zjišťuji, že mé jinak skvělé boty mají velkou slabinu. Při velkém mrazu moje podrážky tuhnou v kámen a nesmírně kloužkou. Nepříjemné. Navlékám si sněžnice, na kterých jsou hroty- záchrana. Jirka si nazouvá na boty mačky. V protisměru potkáváme další vracející se horaly z vrcholu. Říkám si, že asi už poslední- mýlím se. Za chvíli potkáváme další skupinku. Míjíme značku varující před setkáním s medvědem- ti ale dneska snad spí. Jdeme dál a já Jirkovi střídavě do kopce utíkám. Jirka si umí kopec nejspíš více vychutnat, ale o to dýl mu to trvá. Já zase když vidím kopec, tak jdu- dokud nejsem nahoře. Dělám kompromis a střídavě tedy na Jirku čekám. Tělo je zahřáté. Poslední úsek před loukou na západním úbočí Choče je náročný. Na louce silně fouká, velice nepříjemné. Obzvlášť když je člověk z výstupu propocen a dobře zahřát. Je zima. Když sundávám rukavice, tak prsty v tu chvíli mrznou. Silný mráz a vítr nedává slunečním paprskům šanci nás zahřát. Na louce stojí naše dnešní ubytování- dřevěná bouda s honosným názvem Hotel Choč. Není úplně zasypán sněhem a lze do něj vlézt. Bouda má s opravdovým hotelem pouze společný název. Zatím bych tuto boudu za ,,opravdový hotel“ nevyměnil. Uvidíme večer a v noci, jestli budu vzpomínat na teplo a pohodlí. Necháváme v hotelu batohy, bereme sněžnice, foťáky a vyražíme nahoru. Jakmile se dostáváme do smrkového porostu tak tepelná pohoda stoupá. Nefouká tady. Opět citím teplo. Postupně se nám nabízí pohledy na okolní hory. Z počátku velice stydlivě, ale později se nám v celé kráse odkrývají vrcholky Malé a Velké Fatry, Nízkých Tater a na úplném vrcholu i Západních a Vysokých Tater. To je důvod proč mám Choč tak rád- jsou tady překrásné výhledy. Silně fouká a obličej mrzne, jakoby se do tváře zabodávaly tisíce malých jehliček. Na vrcholu zapomínáme na mrazivé utrpení a vychutnáváme si výhledy. Vrcholové foto. Slunce zapadá. Nepopsatelný pocit. Pocit svobody. Míříme zpět. Zvažujeme přespání. Jsme nalomení, že bychom jeli ještě večer zpět domů. Přemýšlíme, váháme. Zapalujeme vařič, plyn je v náplni uplně promrzlý a sotva hoří..... je rozhodnuto. Zůstaváme. Přece neopustíme tak krásné mrazivé místo, kde i vařič už odmítá překročit své hranice. Hodně jíme, ať je energie na zahřátí. Sundat si rukavice nepřipadá v úvahy. Ihned prsty a ruce mrznou. Hodně pijeme. Nebe nad hotelem zdobí hvězdy. Jirka se snaží uzavřít dvěře. Potom rychle uleháváme do spacáku. Chvíli povídáme a pak se už jen a jen věnujeme správě tepla a spánku. V noci mě budí zvuk- to si jde takhle Jirka v noci odskočit ven. Úpřímně mu to nezávidím- teď by mě někdo ze spacáku vytahoval jenom ztěžka. K ránu spacák přestává v oblasti nohou plnit svou funkci. Ani raději nemyslím na to, jaká je venku teplota. Čekáme zalezlí ve spacácích na ranní rozbřesk. Přichází a s ním vycházím ven. Lezu do promrzlých bot. Nohy rychle mrznou. Nevnímám je už jako nohy ale jakési necitlivé hroudy ledu. Snažím se hýbat, abych do nohou dostal teplo. Nefunguje to, a nezbývá než schovat nohy zpět do spacáku. Nohy začínají opět roztávat. Balíme se a vyrážíme zpět dolů. Potkáváme tři Poláky, kteří byli na ranním výšlapu na Choči. Jirka prozíravě vzal igelitový pytel- skvělý nápad. Následuje opravdu velkolepý zážitek- sjezd z Choče skoro až k hostinici. Přímo k autu. Ohromný sešup. Zatímco nahoru jsme šli tak tři hodiny, tak dole jsme za deset minut. Ve vesnici ještě nezapomínám díky svým pohorkách detailně prozkoumat strukturu zledovatělé cesty. Snad mě někdo viděl, ať se takhle při neděli taky trochu pobaví. Z kostela znějí nedělní chvály. Sluníčko svítí. Je příjemné teplo. Když nasedáváme do auta, tak teploměr ukazuje teplotu -20 stupňů. Mínus dvacet stupňů říkám si v duchu, tak to by mě fakt zajímalo kolik bylo nahoře. Tady mi příjde, že teplota se pohybuje tak na úrovni nuly. Nemrznoucí nafta v nádrži je zamrzlá. Po chvilce auto startuje. Čeká nás cesta domů. V Žilině ještě nakupujeme našim úžasným holkách malé dárečky z cesty a míříme dál na Frenštát.
Co dotat- silný zážitek. Absolutní rekordy prý nepadly. Tak příště.
